8. Záplaty na komplexy a loučení s pralesem

23. února 2013 v 16:38 | Jonash

Pozvolna dávám sbohem řece La Río Vanguno, stromům, cvrčkům, celému pralesu. Tolik mě naučil. Zatímco Islandéros večeří, já se houpu v síti s termoskou čaje z Wayusy (což je energetický čaj) a naslouchám hlasům probouzející se noci. Dnes do mne opět vstoupí hadí síla liány. Noční ceremonie byla zvláštní tím, že jsem pil jen já s Augustinem, zatímco kolem nás sedělo přes dvacet lidí. Zprvu jsem je moc nevnímal, nechtěl jsem být atrakcí. Požádal jsem šamana, abych dostal menší kalíšek, a tak se i stalo. Efekt nepřicházel, a zatímco přísedící postupně chodili za šamanem pro očistu Suru-Pangou a Ikarem, já litoval, že jsem nevypil víc. Pak ale zčistajasna udeřil hrom a postupně začal na střechu ťukat zesilující déšť. Ty zvuky mi prozradily, že efekt liány přeci jen přichází. Začal jsem pociťovat známý rozměr nové dimenze, tělo jsem začal mít plné vibrací, mysl se mě snažila vtáhnout do svých konstrukcí a srdce mi hlasitě tlouklo do zrychleného dechu. Jako z dáli ke mně doléhal šamanův zpěv.
 

7. Bledé tváře

23. února 2013 v 16:32 | Jonash


Ráno mě vzbudily zvuky a hlasy rodiny, která dělala poslední přípravy. Dnes již přijedou ti "Islandéros". Vypral jsem si opět mikinu v řece, tentokrát jen krev, a užil si náramně bdělou koupel. Pozoroval jsem nad hladinou dva klacíky, které vypadaly trochu jako tykadla. Když jsem zjistil, že se ke mně pomaličku přibližují, zanechal jsem koupele. Snídaje lahodné pečené stonky juky, žasl jsem nad životem kmene. Pořád se smějou, pořád jsou spolu, pořád pracují, zároveň pořád odpočívají. Je krásné je třeba vidět pospolu u řeky, od miminek po dědečky, kterak sedí na kamenech, ráchají si nohy ve vodě a zatímco všichni vykuchávají ulovené ryby, vypravují si příběhy a od srdce se smějí. Ať už s nimi pracuju nebo se jen tak válíme v sítích, cítím se jako součást rodiny. Mé jazykové neschopnosti se zmenšují. Snažím se o španělštinu teprve týden a už jsem schopen ledacos vyjádřit, zeptat se na to nejdůležitější. Dokonce i rozumím, co odpovídají, oni ale stejně mluví jazykem kmene Kitchwa, takže když se baví mezi sebou, rozumím prd.

6. Medicina Tabaccito sagrado

23. února 2013 v 16:27 | Jonash

Ráno mi to dlouho trvalo, než jsem byl schopen vylézt. Při koupeli v řece jsem si vypral oblečení, které mi v noci někdo pozvracel. Pak jsem zašel do kuchyňské chýše, kde se na mě kitchwánské ženy soucitně usmívaly a začaly chystat královskou snídani. Ta indiánka, co také v noci pila medicínu, seděla na zápraží, houpala miminko a z očí jí vycházelo štěstí, bdělost a všeobjímající láska. Požehnaná to liána Ayahuaska. Vždycky mi natvrdo připomene, že neexistují žádné důvody, proč bychom nemohli dělat to, co nás činí šťastnými. Lidstvo ale uvěřilo, že si musíme štěstí za něco zasloužit, že cesta je tvrdá, náročná a nepříjemná. To si tak ale jen sami volíme, stačí se rozhodnout to změnit a věřit vesmírnému procesu. Hlavním poselstvím oné noci pro mě jest nutnost naučit se milovat a soucítit v jakékoli situaci, nenechat se emočně vtáhnout do nenávisti, závisti či nesnášenlivosti. Všichni jsme jedno. Celý vesmír je jako velká prostorová pavučina světelných vláken, vše je propojeno, vše, co vyšleme ze sebe, ovlivňuje celé stvoření, celou pavučinu.
 


5. Medicina Ayahuasca

23. února 2013 v 16:17 | Jonash
Připravovali jsme prostor na příjezd velké skupiny, smetáky a hrábě nám pomáhaly vytvořit iluzi, že prales začíná až pár metrů od chýší. Skutečná estetická kamufláž. Večer se měl pít tabák, ale všechno se tu rychle mění, prý bude jen Ayahuaska. Nu což. Docela se mi tu vyjasňují hranice mezi intuicí a mozkem. Intuice se usmívala, ano, budu tedy pít Ayahuasku. Málem už jsme začali, když se za vodou ozval hlas, který naznačoval, že přijelo hodně lidí a potřebují pomoct nosit věci. Něco jelo lodí, většinu věcí jsme ale přenášeli přes již klesající řeku. Najednou bylo Ruku Kausay plné lidí a věcí, a to je jen rodina. Naštěstí přijel i Don Augustin, pro mě něco jako záruka bezpečné ceremonie, ačkoliv jsem slyšel, že vaří tak silnou medicínu, že je někdy obtížné udržet duši u těla. Spolu se mnou bude pít Ayahuasku on a ještě jedna žena. Usadili mě na matraci na chodbičce jedné z chýší, snad celá rodina si sedla na verandu či do houpacích sítí, a po celou dobu ceremonie přihlíželi. Množství Ayahuasky v kalíšku bylo minimálně dvojnásobné než na co jsem zvyklý. Sdělil jsem medicíně záměr - propojení s vlastním dechem a přijímání zpráv pro mé aktuální bytí. Když jsem pohárek vypil, napil se šaman a začal se plácat do nohou, jako že to je fakt síla. Byla.

4. Sžívání s pralesem

23. února 2013 v 16:14 | Jonash

V noci přijel šaman, otec rodiny, a jen v rodinném kruhu pili Ayahuasku. Přizvali mě, ale já předtím jedl, tak jsem se stejně nemohl účastnit. Před mým pokojem na zdi visel netopýr. Říkají jim "vampiro" a také jich tu mají tisíc druhů, jeden šerednější než druhý. Některým z nosu vyrůstá něco jako třetí ucho, někteří mají prsty jako rosnička, jiní místo nich mají jeden dráp. Kromě šílených nočních zvuků, hmyzu, ještěrek a netopýrů v mém pokoji (naštěstí mi nad postelí visí veliká moskytiéra) se také velmi blízko ozval ohlušující výstřel. Nemusím všemu hned rozumět, raději spím dál.Konečně pracujem. Za pár dnů do Ruku Kausay přijede velká skupina turistů z Islandu, tak pro ně robíme postele. Prkna a fošny se řežou přímo ze skáceného stromu na místě pomocí motorových pil s dlouhatánským těžařským listem. Zatímco za všeobecného veselí šmirgluju prkna, učím se pár kitchwánských slov.

3. První dny v komunitě domorodců na okraji Amazonie

23. února 2013 v 15:56 | Jonash

Ruku Kausay je název té zmiňované usedlosti v pralese a znamená v překladu něco jako život postaru. Jezdí tam občas lidé z Čech, kamarádka Míša se tam dokonce provdala za šamana Augustina, momentálně jsou ale v Čechách. Ten kluk, co mě vyzvednul, je jedním z mnoha Augustinových bratrů a jmenuje se Angelito. Umí anglicky asi tolik slov, co já španělsky, takže sranda komunikace. Odvedl mě do supermarketu, kde zrovna nakupovala jeho maminka, Maria Licuy a otec, věhlasný to šaman, Don Augustin. Nakupovali jídlo, které pak nechali zabalit a spolu se mnou a Angelitem nechali odvézt do džungle. Hlavní cesta tam vypadá asi tak, jako mívají u nás lesní dělníci pracovní stezky, po kterých jezdí s terénními tahači. Pár minut chůze od cesty z kopce se nám ukázala říčka. Všude plno exotických zvuků, cikád, liány, stromy, na kterých rostou další stromy a na nich květiny a na nich lišejníky. Na druhé straně řeky čekala dlouhá úzká loďka, dlabaná z jednoho kusu kmene.

2. Z města do deštného pralesa

23. února 2013 v 15:44 | Jonash

Velkoměsto mě lákalo, ale zároveň děsilo svým hlukem, smradem a temperamentem chodců, které jsem ze svého pokojíčku sledoval. Stále ještě v polospánku, vůbec se mi nechtělo ven. Neměl jsem ale co pít a chtěl jsem dát vědět do Evropy, že jsem v pořádku, a to mě z postele vytáhlo. Bez znalosti španělštiny pro mne byla velkým dobrodružstvím i obyčejná koupě láhve s vodou. Nezbývá než zůstat sám sebou, usmívat se a věřit. Co se týče víry, nemám problém. Všude kolem mě jsou jasná znamení, že jsem tady správně, a tak se odevzdávám vedení Vesmíru, ať jsem veden k úspěšnému splnění všech úkolů a poznání, pro které jsem si přijel. Mým záměrem je pokora, abych mohl skutečně čistě naplňovat svá životní poslání a být dobrým služebníkem pro všechny a pro všechno. Už od začátku s radostí sleduji, že bez pokory to tady opravdu nepůjde. Když jsem přes internet dal všem vědět, že jsem ok, přitáhla mou pozornost nedaleká obrovská bazilika, a tak jsem vstoupil a nechal se ovanout živou historií, kdy mohu pozorovat snědé potomky Inků, kterak se při katolické mši klaní kříži a Ježíšovi. Jejich projevy silné víry v indiánských obličejích mne dojímaly. Venku se mezitím setmělo. Quito leží takřka na rovníku, a tak se už v šest stmívá a v šest zase rozednívá. Teď asi přichází ten čas, kdy cizinec, chce-li zůstat bez úhony, neměl by se sám potulovat usínajícím městem. Město ale neusínalo a lákalo mě svou koloniální architekturou plnou historického ducha.

1. Tak já teda píšu

23. února 2013 v 15:37 | Jonash
Přibližně před půl rokem jsem při pohledu do kalendáře pochopil, že mám nasmlouvanou práci kompletně na všechny víkendy od dubna až do října. Moje práce je mi radostí. Jezdím s autem plným hudebních nástrojů a hraju na ně v kruzích lidí, zpíváme, tančíme, vyrábíme bubny, meditujeme… Přesto půl roku je dost. Tak jsem hned vymyslel, že si pak dám měsíc a půl volna a pojedu do milované Indie. Od té chvíle se mi však začaly v životě objevovat zvláštní pobídky a náhody k tomu, abych klídek v Indii vyměnil za krok do neznámého poznání. Brzy bylo jasno. Poletím do Jižní Ameriky - Ekvádor, Peru, Bolívie. Neumím španělsky a bojím se hadů, chtěl bych odpočívat, představa neznáma a samota v něm ve mně vyvolává zvláštní napětí v břiše i jinde. Poslouchám Vesmír a namísto klidu a jistoty volím růst a poznání. Moc jsem se nedostal ke studiu jazyka, tak to bude metodou učení se plavat skokem po hlavě do řeky. Před odletem se mi dostalo mnoha krásných až dojemných požehnání a přání. Ač mi vůbec nebylo jasno, proč mám jet, bylo jasno, že mám jet. Nezávisle na sobě ke mně z několika stran přišla informace, že je to cesta důležitá a že mě čeká setkání s vlastní smrtí a znovuzrození. Uf.

Kam dál